Moldávie 2007

23.07. - 31.07.2007

Dněstr u Mogilevu Podolského Klášter Căpriana

Moldávie nepatří k atraktivním turistickým cílům. Země není velká, nemá přístup k moři a kulturních památek je tu méně než v okolních státech. Ještě před několika lety bych sem vůbec neplánoval cestu, protože - spolu s dalšími postsovětskými republikami - Moldávie zavedla v roce 2000 vízovou povinnost jako reakci na podobný krok české vlády. To se ovšem změnilo v červnu 2006. Moldávie jednostranně zrušila vízovou povinnost pro občany ČR a tím se otevřela možnost, podívat se i sem. Vypravili jsme se tam asi na 10 dní ve skupině 4 lidí, ale z důvodu pracovních i jiných povinností jsme většinu času strávili v měnících se dvojicích a trojicích.

Moldávie nás lákala z několika důvodů. Za prvé, jde o stát velmi podobný Rumunsku, lidé tu mluví stejným jazykem a určitou dobu žili v jednom státě. Jak bude vypadat srovnání? Za druhé, chtěli jsme si projet některé místní (i rumunské) železniční tratě a trolejbusové provozy, které byly vybudovány v jiné době a nemusí už mít dlouhé trvání. Třetím hlavním cílem byla návštěva nikým neuznané Podněsterské moldavské republiky.

S jakým dojmem se vracíme? Moldávie je skutečně velmi podobná Rumunsku. Je ovšem národnostně pestřejší a lidé ještě ze sovětských dob dobře ovládají ruštinu. Dá se tu proto mnohem lépe domluvit. Ceny jsou většinou nižší (muzea, doprava), v řadě případů ale srovnatelné se střední Evropou (restaurace a hotely v Kišiněvě). Dopravu zajišťují především soukromé autobusy, vlaků jezdí málo. O tom ale později. Rumuny tu považují za bohaté příbuzné, kteří se od nich odvracejí. Od 1.1. 2007, tj. od vstupu Rumunska do EU, potřebují Moldavané k návštěvě vízum i tam. Protože příležitostí v Moldávii není mnoho, pracuje řada lidí v Rusku. SNS funguje v postsovětském prostoru jako Evropská unie - lidé se mohou nechávat volně zaměstnat v jiných státech a nejbohatší Rusko přitahuje nejvíce zájemců.

Železnice v Moldávii jsou nyní ve zvláštní pozici. Země byla téměř po celé 19. a 20. století součástí jiného státu (především Ruska či SSSR, krátce také Rumunska) a tratě byly budovány s cílem spojit tento okrajový region se zbytkem říše. Kde je ještě Moldávie a kde už Ukrajina (nebo jiný správní útvar), nebo jaká národnost žije v kterém městě, to tenkrát stavitele nezajímalo. Hranice se navíc postupem času měnily. Po osamostatnění v roce 1990 a Podněsterské válce 1992 se projevily následky. Hlavní spojnice hlavního města s jihem (Kišiněv - Reni (Ukrajina)) najednou sedmkrát překračovala hranice (dvakrát podněsterskou, pětkrát ukrajinskou). Navíc např. dunajský přístav Giurgiuleşti sousedí z jedné strany s Rumunskem, z druhé s Ukrajinou - přímé spojení dovnitř Moldávie neexistuje. Protože zvlášť podněsterské úřady byly nevypočitatelné a opakovaně přerušovaly železniční dopravu, rozhodla se moldavská vláda budovat nové tratě. V roce 2005 byla uvedena do provozu trať Revaca - Cainari, která umožnila přímé spojení na jih mimo Podněstří. Peáž přes Ukrajinu zatím trvá, ale už se buduje nový úsek - Cahul - Giurgiuleşti, který odstraní pětinásobné přejíždění ukrajinské hranice při dopravě na jih. Z důvodu sporu o Podněstří je také v provozu trať z Mohyleva Podolského přes Volčinec do Oknicy a z Oknicy na západ do Černovců, jediné spojení na sever Ukrajiny, které nevede přes povstalecké území. Dá se předpokládat, že se železniční síť značně změní (tj. na některých tratích se přestane jezdit), jakmile budou dokončeny rozestavěné úseky a zvlášť pokud se podaří vyřešit podněsterský problém.

A Podněstří? Na první pohled stát jako každý jiný. Jen je tu mnohem víc vládních hesel a transparentů, oslavujících 15 let samostatnosti nebo společné hodnoty. Politicky je to mírně zreformovaný komunismus s velkou sovětskou nostalgií (viz např. státní vlajku a znak), soukromé podnikání ale na pohled vzkvétá. Co nám řekli místní, žije se údajně v Podněstří lépe než ve vlastní Moldávii, protože jim Rusko dodává levný zemní plyn a ropné produkty (je tu tudíž levněji) a ve státním sektoru si prý i lidé vydělají víc. Ve stáncích prodávají místní noviny komunistické a republikánské strany (obě se shodují na tom, že Podněstří musí zůstat samostatné, a jejich tiskoviny se čtou jako kdysi Špígl nebo nyní Naše pravda) a podobně zaměřený zahraniční tisk (např. kišiněvské vydání Komsomolské pravdy). Do hloubky jsme se nedostali, ale dá se předpokládat, že důvodem pro existenci tohoto režimu jsou obavy místních Rusů a Ukrajinců (většinové obyvatelstvo) z připojení k Rumunsku. Za 2. světové války tu rumunská armáda vyvraždila statisíce lidí, a když se na počátku 90. let kišiněvská elita pokusila zahájit s Rumunskem rozhovory o sjednocení, odpověděli jim Podněsterští - "ano, ale bez nás - Podněstří nebylo nikdy rumunské a k Moldávii ho připojil až Stalin". Postoje ve zbytku Moldávie se od té doby zmírnily (také chtějí samostatnost a uznávají ruštinu jako úřední jazyk), ale podněsterský režim se mezitím upevnil a urovnání nebude snadné. Z pohledu turisty je Podněstří past. Při vstupu je potřeba získat propustku, která se při výjezdu tvrdě vyžaduje - jenže kdo přijíždí vlakem, ten ji nedostane, pokud aktivně nehledá celníka. Nás takto přistihli a výjezd byl drahý. Dopravu tu zajišťují trolejbusy (spojená síť Bendery - Parkan - Tiraspol). Vede tu i železnice (Kišiněv - Bender 2 - Tiraspol a dál na Ukrajinu), jezdí po ní ovšem jen jeden pár dálkových rychlíku denně Moskva - Kišiněv a zpět. V Tiraspolu na nádraží nelze koupit jízdenku do Kišiněva, pro dopravu mezi těmito městy je nutné použít mikrobus (maršrutku). Jízdenky v Tiraspolu se vystavují na formulářích RŽD (ruských železnic), nikoliv moldavských CFM.

Pokud se sem rozhodnete také podívat, doporučuji Vám stáhnout si ze stránek Petra Vlasenka sovětské štábní mapy Ukrajiny a Moldávie z 80. let. Jsou to pravděpodobně nejpodrobnější dostupné mapy, bohužel nepokrývají celé území. Zajímavé srovnání nabízejí rakouské vojenské mapy z roku 1910. Bohužel, kromě toho, že jsou staré, jsou také nepřesné - ve vlaku mne např. spolucestující upozornili, že trať Ocnita - Balti vede ve skutečnosti jinudy než je zakresleno (neprohrálo Rakousko válku kvůli šlendriánu?). Kulturní památky jsou dobře popsány v oficiálním turistickém průvodci. Moldavské železnice najdete na www.railway.md; jejich jízdní řád je ale zpracovaný tak "zjednodušeně", že pokud chcete znát trasy vlaků a časy na cestě, raději si je najděte v jízdním řádu Ukrajinských železnic (samozřejmě platí jen pro mezinárodní spoje). Z českých stránek je nejznámější cestopis Slavomíra Horáka. Další odkazy (i z Rumunska a Ukrajiny) najdete u příslušných fotografií. Pokud jde o Podněstří (PMR), pak je asi nejlépe si stáhnout informace z vládního portálu (občas nefunguje, zkoušejte to kdyžtak později), oficiálního atlasu a turistické agentury. O nutnosti získat při vstupu do PMR propustku a prokázat se s ní při výstupu se tu nikde nemluví, ale vyžaduje se nesmlouvavě - nenechte se proto nachytat jako my. Moldávie žádné formality nevyžaduje. O Rumunsku existuje spousta informací - nejkvalitnější je asi oficiální turistický průvodce, železniční společnost je CFR.

Výlet do Moldávie nebyl rozhodně nabitý památkami a jinými klasickými zajímavostmi, na jaké jste zvyklí z jiných cestopisů. Viděli jsme víc krajiny, vlaků, trolejbusů a tramvají, než historických vykopávek. Ale o to nakonec šlo - jak Moldávie, tak Podněstří i Rumunsko se rychle rozvíjejí a řada železničních tratí, tramvajových a trolejbusových provozů, a nakonec i tradičního venkovského života bude brzy minulostí. Čas jsme strávili dobře - a na následujících fotografiích se můžete přesvědčit, co všechno je tam k vidění. Pokud vás také přitahuje mizející (post)komunistický životní styl, nechte se našimi zážitky inspirovat a vypravte se sem, dokud je čas. Region, zvlášť "evropské" Rumunsko, se totiž rozvíjí a bohatne neuvěřitelně rychle.

Foto Hlavní strana

Aktualizace: 18.08.2007

© Jan Pešula, 2007