Switch to English

Kaliningrad 2004 - 5. den

03.05.2004

Trasa: Kaliningrad - Čerňachovsk - Železnodorožnyj - Čerňachovsk - Něstěrov - Krasnolesje
Úvod Foto 1. den 2. den 3. den 4. den 5. den
Marfuša na mostě přes řeku Pissa u obce Iľinskoje Marfuša na mostě přes řeku Krasnaja u obce Tokarěvka

Začíná pátý a poslední den akce. Vyjíždíme směr Čerňachovsk po trati, kterou jsme už projeli včera opačným směrem. Cestou postupně zastavujeme na dvou bývalých uzlových stanicích - Gvardějsk (Tapiau) a Znamensk (Wehlau). V obou křižujeme pravidelné vlaky. Z Čerňachovsku (Insterburg) pokračujeme úvratí směrem na Železnodorožnyj (Gerdauen). Město, které mělo asi původně být významnou překládkovou stanicí směrem do Polska, možná brzy o železniční spojení úplně přijde. Zajíždí sem už jen jediný pár osobních vlaků. Původně bylo možné dojet po normálním rozchodu z Polska až do Čerňachovsku. V posledních letech toto spojení zaniklo, téměř nepoužívaná normálněrozchodná kolej končí na vrakovišti parních lokomotiv u obce Krasnovka (dříve Birkenfeld). Zanikla i rozsáhlá síť spojovacích kolejí, vybudovaných po válce, které kdysi umožňovaly přímou jízdu od Kaliningradu na Železnodorožnyj nebo objetí čerňachovského uzlu z jihu. Krátce před Železnodorožným máme krátkou fotozastávku na mostě přes Mazurský kanál, v dálce vidíme nedokončené zdymadlo.

Z konečné stanice se vracíme zpět do Čerňachovsku, kde máme tentokrát 1.5 hodiny na prohlídku města. V centru nacházíme polozbořený křižácký hrad, který je kupodivu přístupný veřejnosti, v jedné místnosti je schované malé muzeum. Kastelán a malíř v jedné osobě nám vypráví, jak spolu s dalšími mladými lidmi z okolí pořádají kulturní akce a snaží se oživit povědomí o památkách z předválečné éry. V okolí udržují více zachovalých hradů, na jedné z vycházek narazili i na zbytky úzkokolejných tratí. Doufají také, že se někdy podaří sehnat peníze na rekonstrukci památek. Nemají to po 50 letech systematického ničení snadné, ale aspoň jim už nikdo nebrání.

Pokračujeme východním směrem přes Gusev (Gumbinnen) do pohraniční stanice Něstěrov (Ebenrode). Původně existovala ještě stanice Černyševskoje (Eydtkau) přímo na hranicích, ale po válce zanikla. K čemu také nádraží, když všichni mohou snadno dojít o kilometr dál na litevskou stranu do Kybartai. Dnes by se jim možná hodilo, ale likvidovat je vždycky snazší než něco vytvořit. Poslední asi desetikilometrový úsek si proto neprojedeme. Místo toho odbočujeme na jih, na nákladní trať do Krasnolesja (Hardteck). Úsek je velmi malebný, zvedají se tu mírné kopečky a objevují se přemostěná údolí. Ve dvou z nich máme fotozastávky. Na trati bylo původně několik stanic, z toho dokonce jedna uzlová. To vše je už minulostí. Jedeme pomalu, stav trati není nejlepší. Za hustého deště přijíždíme podle jízdního řádu na konečnou stanici. K našemu překvapení tu stále slouží výpravčí, ačkoliv tu nikdy nemají víc než 1 pár vlaků denně (někdy ani ten). Hlavním zákazníkem je místní kamenolom.

Kdo by si myslel, že tím všechno skončí a odjedeme jednoduše do Polska, mýlil by se. Byli jsme totiž v Rusku. Čekáme na autobus, a po chvíli se dočkáme tří osobních aut. Něco dohadují s organizátorem a za chvíli víme - autobus nepustili do Ruska, čeká na nás na druhé straně, k hranici nás budou svážet auty. Postupně se všichni přesouváme, nás Čechy odváží arménský taxikář původem z Karabachu. Cestou vypráví, jak se mu podařilo uniknout ze své země, aby nemusel bojovat v občanské válce, a nyní je velmi rád, kde je.

Po nějaké hodině, dvou jsme všichni na hranicích a čekáme. Co s námi udělají? Hranici totiž nesmějí překračovat pěší - jen vozidla. I na kole by se dalo, ale pěšky ne. Autobus stále čeká na druhé straně. Co dál? Něco se děje - organizátor nás upozorňuje, že "ať se děje cokoliv, nesmíme se smát a nesmíme fotografovat". Brzy se dovíme proč. Kromě vozidel mohou totiž hranici přecházet také organizované pochodující útvary. Organizátor nás žádá, abychom si nastoupili do čtyřstupů a postoupili k hranici. Ruský důstojník nás spočítá - je nás přesně 40 - a už pochodujeme pod jeho vedení k budově celnice. Někteří usedlejší účastníci nestačí tempu, na konci se útvar silně protahuje, nikomu to ale nevadí. Jsme na celnici, vypadá to tam ale jako na letišti. Všichni totiž musíme vložit batoh do rentgenu, odložit všechno kovové a projít bezpečnostním rámem. Komu rám zapískal, musí najít zapomenutou minci nebo klíče a projít znovu. Probíhá pasová prohlídka - a čtvrt hodiny před půlnocí (což také znamená čtvrt hodiny před koncem platnosti našeho víza) jsme skoro volní. Nezbývá než se znovu zorganizovat - tentokrát do trojstupů - a opět pod vedením důstojníka míříme na čáru. Tam už čeká polský pohraničník, ruský příslušník si s ním podá ruku a po nezbytném spočítání vycházíme z Ruska. Polští celníci se pohledem na náš pochod dobře baví. Ještě pasová kontrola - a jsme skoro doma. Do Evropské unie jsme vstoupili pěšky s batohy na zádech. Autobus nás odváží do hotelu. Další den ráno jede ještě objednaný autobus do Suwałk a k nedaleké úzkokolejné dráze Płociczno, kam míří část účastníků. Všichni se postupně rozcházíme se vzpomínkami na nezapomenutelných pět dní v zemi, kde - slovy klasika - už včera snědli to, co měli sníst zítra.

Jak celou akci zhodnotit? Organizátor Paweł Pleśniar znovu dokázal, že patří k nejschopnějším pořadatelům akcí v celém Polsku. Kaliningradská oblast není turisticky atraktivní, je obtížné se sem dostat, a ještě složitější zajistit nestandardní program typu pronájmu zvláštního vlaku. To všechno se podařilo bezchybně. Individuální turista by během tak krátké doby nemohl stihnout to, co jsme zvládli my. Někam by se asi nepodíval vůbec. Gratuluji organizátorům, že se jim v tak náročném prostředí podařilo celý program zorganizovat a zvládnout ke všeobecné spokojenosti.

Co ovšem nikdo nemohl ovlivnit bylo ruské prostředí, ve kterém jsme se pohybovali. Nevadil nám folklór jako např. rozpadávající se autobusy kaliningradské MHD, díry v silnicích, kymácející se tramvaje nebo pochodové cvičení na hranicích. Mnozí to naopak považovali za zpestření. Horší bylo, že v některých oblastech tu panuje téměř pruský pořádek. Zatímco v Čechách či Polsku se u vlaků na objednávku řídí fotozastávky zájmem účastníků (objednatele) a běžně se odjíždí s náskokem, tady se náš jízdní řád dodržoval na minutu, i když byla trať volná. V důsledku toho jsme měli příliš málo příliš dlouhých fotozastávek, a někdy i na dost obyčejných místech. Veškeré žádosti o úpravy zásadně zamítala naše ruská průvodkyně, která nás doprovázela celou cestu. Šlo o záměr KGB (resp. FSB či jiných podobných složek), abychom neviděli něco, co nemáme? Těžko soudit. Možná to byla jen obecná úcta k autoritám a nezkušenost RŽD s pořádáním podobných akcí. Každý příští organizátor by s tím měl počítat, jiná věc je, zda by na tom mohl cokoliv změnit. Asi těžko.

Pětidenní akce za novou železnou oponou, kde byrokraté jako by o turisty ani nestáli, za velmi lidovou cenu s plným servisem byla důstojným pokračováním několikaleté úspěšné řady. Pokud vás zajímají nevšední železniční a turistické zážitky v Polsku a nejbližším okolí, podívejte se začátkem roku na stránky PTMKŻ. Určitě nezklamou.

Železniční zajímavosti (historická mapa):

Kdysi odbočovaly vedlejší tratě z několika stanic na naší trase: Komsomoľsk (Löwenhagen), Gvardějsk (Tapiau), Znamensk (Wehlau), Gusev (Gumbinnen), Něstěrov (Ebenrode) nebo Čistyje Prudy (Tollmingen). Největší zaniklý systém byl ovšem v okolí Čerňachovsku - jednak dvě tratě jihovýchodním směrem z doby předválečné, jednak systém poválečných spojek. Ze všeho zbyly jen více či méně viditelné náspy. Poslední archeologickou zajímavostí byla někdejší úzkokolejka Olecko (Treuburg) - Garbasy (Garbassen) na území Polska, s mnoha zářezy, náspy a mosty, podél níž jsme částečně jeli autobusem.

Aktualizace: 26.05.2004

© Jan Pešula, 2004