Switch to English

Honduras - 5. den

12.01.2005

Sambo Creek - Corozal - La Ceiba - Tela - San Pedro Sula - Puerto Cortés - Omoa
Úvod Foto Předchozí den Následující Železnice Střední Ameriky
Corozal Tela - pláž u hotelu Telamar

Z hotelu v Sambo Creek jsem plánoval vyjít kolem 7:00. Častým problémem v malých hotelech je, že pokud chce host ráno časně vstát, nenajde nikoho, kdo by mu odemkl hlavní vchod, protože všichni okolo mají posunutý rytmus. K něčemu podobnému došlo i tady. Všechno vyřešil pes, který zaštěkal a majitel otevřel.

Autobusy jezdí v Hondurasu často. Za chvíli jeden přijel, otočil se a jeli jsme zpět do La Ceiba. Na autobusovém terminálu jsme byli krátce po 8:00. Znovu jsem pro jistotu zavolal na ředitelství drah do San Pedro Sula, zda je zítřejší vlak skutečně potvrzený. Kdyby ho odložili o další den, dala by se ještě stihnout ranní loď na Utilu s odjezdem kolem 9:00 z přístavu. Paní, která odpovídala na telefon, řekla, že pojede - na nádraží mám být mezi 7 a 8 ráno. Ihned jsem se sháněl po autobusu do města Tela. Vedle sebe stály dva - levný pomalý a drahý rychlý. Vybral jsem ten druhý, k nelibosti agenta, který mne sem přivedl a předpokládal, že si vyberu ten jeho levný. Nikde jsme se dlouho nezdržovali a asi za hodinu jsme byli ve městě Tela. Rychlé autobusy jsou v této relaci méně pohodlné v tom, že nezajíždějí do města, ale zastavují na výpadovce na okraji (aby se nezdržovali cestující do San Pedro Sula). Pokud zároveň nejede místní autobus (a návštěvník nechce použít taxi), je potřeba jít do centra pěšky asi čtvrt hodiny. I tak to ale vyjde rychleji.

Z Tely jsem uvažoval o krátkém výletu do známých garifunských vesnic Tornabé a Miami, na které mi nezbyl čas v pondělí. Když jsem ale zjistil, že autobus krátce před mým příchodem odjel, další pojede za půl hodiny a cesta jedním směrem trvá hodinu, vzdal jsem to i tentokrát. Garifunské vesnice jsem už viděl. Místo toho jsem nastoupil do místního autobusu a nechal se odvézt k hotelu Telamar na západním předměstí Nueva Tela a lehl si tam na pláž. Počasí zrovna přálo, svítilo slunce, bylo teplo, dobře se plavalo. Pohovořil jsem tam i s nějakými Američany, kteří tam byli na dovolené.

Z pláže jsem šel přímo na autobusové nádraží společnosti Tela Expres, která provozuje přímé spoje do San Pedro Sula. Autobus odjížděl ve 14:00, doba jízdy měla být 1.5 hodiny. Něco takového by se mi bývalo hodilo už cestou sem. V San Pedro jsme byli před 16. hodinou. Plánoval jsem se tu ubytovat ve stejném hotelu jako první noc. Autobusové nádraží Tela Expres bylo ovšem dál od centra a cestou k hotelu jsem procházel kolem nádraží. Na ředitelství měli stále otevřené dveře. Proč nevyužít příležitosti a neohlásit se? Paní, která ráno odpovídala na můj dotaz, měla ovšem nyní trochu jiné informace. Zítřejší vlak není jistý, měl bych přijít mezi 7 a 8 hodinou ráno a zeptat se, jestli pojede. To už se mi přestávalo líbit. Požádal jsem ji, aby mi zavolala kolegu, se kterým jsem v pondělí všechno dohadoval. Přišel, zavolal někam mobilem - a odpověděl tentokrát s jistotou: oprava trati se protáhla, vlak nepojede ve čtvrtek, ale až v sobotu. To mi stačilo. Poděkoval jsem a omluvil se, že bohužel nemám víc času. Ihned z nádraží jsem šel na autobusový terminál a nechal se odvézt na okraj Puerto Cortés, na křižovatku, ze které jezdí autobusy do Omoa. Hlavně být pryč ze San Pedro Sula, kde už není co očekávat. Mikrobus byl poloprázdný, čekali jsme na cestující. Díval jsem se přitom na hodiny, protože soumrak byl na spadnutí. Po příjezdu do Puerto Cortés jel za chvíli autobus přímo do centra Omoa - na pobřeží, k hotelu Roli's Place. Přijeli jsme ještě v rozumný čas, v Roli's Place bylo volné místo, ubytoval jsem se a šel na večeři. Restaurace byla plná studentů místní námořnické školy, kteří vedle jídla pilně opisovali správné odpovědi na oxeroxované zkouškové otázky. Jeden z nich mi vyprávěl o svých zkušenostech z luxusních lodních výletů z Ameriky do Evropy (plavba přes oceán trvá asi 4 dny jedním směrem, na lodi je asi 2000 cestujících a 1000 členů posádky, cenu neznal, ale pohybuje se asi kolem 4000 USD na osobu). V hotelu jsme se pak sešli s dalšími turisty z Kanady.

Co dodat na závěr? Ledacos jsem viděl, ale méně, než by se bývalo dalo zvládnout při lepší organizaci. Nepodařilo se mi projet trať, kterou jsem chtěl, a při pokusech toho dosáhnout mi utekly další potenciální zajímavosti. Kdykoli se vzdám, většinou pak lituji, že jsem se nevzdal dřív a zbytečně dlouho vynakládal čas a energii na něco, co nakonec stejně nevyšlo. V tomto případě si ale myslím, že přinejmenším pondělní jednání na ředitelství mělo smysl. Podařilo se mi sehnat kontakty, které nebylo možné najít na internetu, a koneckonců získat zkušenost, že "Honduras není Guatemala". Pokud budete mít čas a chuť, přijeďte - v Hondurasu je sice "hustota zajímavostí" mnohem menší než v sousední Guatemale, ale i tak je na co se dívat a co dělat. Stejně jako jinde ve Střední Americe, lidé tu jsou velmi ochotní a vstřícní. Pokud vás zajímají honduraské železnice, zavolejte na čísla uvedená na zvláštní straně - a když nebudete mít stejnou smůlu, určitě se dohodnete a získáte zážitky, které se mi nepodařily. Kdyby takovéto kontakty byly k dispozici o měsíc dřív, bývalo by všechno vypadalo úplně jinak.

Reportáž pokračuje posledním dnem - návratem z Hondurasu do Guatemaly přes archeologické naleziště Quiriguá.

Úvod Foto Předchozí Následující

Aktualizace: 24.01.2005

© Jan Pešula, 2005