Switch to English

Honduras - 4. den

11.01.2005

Tela - La Ceiba - Corozal - Sambo Creek
Úvod Foto Předchozí den Následující den Železnice Střední Ameriky
Osobní vlak v La Ceiba Sambo Creek - pláž

Podle plánu jsem vyšel z hotelu kolem šesté ráno na autobusové nádraží. Za chvíl jsme vyjeli směrem La Ceiba a i když jsme byli poloprázdní, na nikoho jsme dlouho nečekali. Podle průvodce měla cesta trvat dvě hodiny, nám stačila 1.5 h a vypadalo to, že jsme dojeli autobus, který vyjel půl hodiny před námi.

La Ceiba je turisticky atraktivní ze dvou důvodů - jednak jako přestupní bod pro přívoz na ostrovy Utila a Roatán, jednak jako sídlo řady zábavních podniků (podle tradice "Tegucigalpa myslí, San Pedro Sula pracuje a La Ceiba oslavuje"). Pro mne byla nejatraktivnější městská železnice a garifunské vesnice v okolí. Odpoledne jsem plánoval návrat rychlým autobusem do San Pedro Sula, abych mohl ve středu ráno vyjet ohlášeným nákladním vlakem.

Autobusové nádraží je na rozdíl od jiných latinskoamerických měst daleko od centra, něco přes kilometr. Protože nejel žádný městský autobus, šel jsem pěšky (a ignoroval přitom troubení taxikářů). V centru mi po pár dotazech ukázali, odkud jezdí vlaky. Na nádraží, dá-li se tak nazvat, stála souprava s velkou dieselovou lokomotivou a jedním osobním vozem, přestavěným z nákladního. Strojvedoucí právě tankoval naftu ze sudu ruční pumpou. Nasedl jsem do vlaku, už tam sedělo několik rodin (či spíš žen) s dětmi. K mému překvapení se vlak používal k běžné dopravě místních obyvatel ze vzdálené čtvrti do centra města - nebyla to turistická atrakce, jak jsem předpokládal. Za chvíli jsme vyjeli s lokomotivou vzadu. Průvodčí vybíral jízdné, 3 HNL (4.20 Kč) za osobu, o něco méně než je obvyklé u autobusů (4 HNL = 5.60 Kč). Jízdenky se nevydávají. Podél trati je několik bezejmenných zastávek, vlak zastavuje na znamení. Po příjezdu na konec trati jsme po pár minutách čekání vyjeli opačným směrem a kolem depa a "nádraží" dojeli na opačnou stranu, k přejezdu s hlavní silnicí v centru. Dál se už nejezdí, i když koleje vypadají nejméně několik desítek metrů sjízdné. Vystoupil jsem a šel se podívat do dvou blízkých parků, kde je spojena výstava rostlin se železniční expozicí. Pak jsem se vrátil na nádraží (pracuje tu ještě jeden "železničář" - účetní v kanceláři, i když mi není jasné, jak tam mohou účtovat jízdné, když nevydávají jízdenky).

Čas plynul, bylo potřeba se rychle rozhodnout, zda se ještě podívat do vesnic v okolí, nebo popojet zpět do Tely a navštívit Tornabé, nebo už raději neriskovat a jet přímo do San Pedro Sula, odkud má jet zítra vlak. Městským autobusem jsem dojel na terminál. Než jsem se začal ptát po možnostech, napadlo mne, že by bylo vhodné ještě zavolat na ředitelství drah a ověřit odjezd vlaku. Odpověď mne nepotěšila - práce na trati pokračují, pojede se o den později - ve čtvrtek. Znamenalo to, že na východě Hondurasu mohu strávit ještě jeden den. Co dělat? Teoreticky jsou dvě možnosti: buď se na den (či část dne) podívat na ostrovy Utila či Roatán, nebo strávit čas v garifunských vesnicích na pevnině. Rozhodl jsem se pro první možnost - ačkoli jsem tam původně neplánoval cestu (připadaly mi nezajímavé - jen pláže a možnosti potápění, na které nemám zkoušky a ani je během tak krátkého času nemohu složit), ostrovy mi doporučovalo tolik lidí, že jsem uvěřil, že na nich asi něco bude.

Podle průvodce se do přístavu nedá jet autobusem, jen taxi. Ptal jsem se na autobusovém terminálu, jestli tam přece jen nějaký bus nejede, ale všichni mi potvrdili, že skutečně ne. Je to ve Střední Americe vůbec možné? Na kombinace nebyl čas. Dohodl jsem s jedním taxikářem cenu 40 HNL (nakonec jsem mu dal 45 HNL = 63 Kč, a ještě si stěžoval, že je to málo) a jel. Přístav je skutečně poměrně daleko za městem, východním směrem (autobusový terminál je na západním okraji) a nejsou u něj žádné obytné domy, což asi rozhodlo o tom, že sem nevede žádná autobusová linka. Frekvence cestujících je tu - předpokládám - velmi nevyrovnaná (2 připlouvající a 2 odplouvající osobní lodě za den, a pak nepravidelné nákladní), což by pravidelnou linku s rozumným intervalem neuživilo. Podobných příkladů najdeme víc, např. letiště v San Pedro Sula.

V přístavu přišla špatná zpráva - loď na ostrov Utila odjíždí sice už za dvě hodiny (tedy kolem 16:00), ale protože doba jízdy je asi hodina, přijel bych tam krátce před setměním. Zpátky, abych stihl autobus z La Ceiba před 14:00, bych naopak musel vyjet už v 7:00 ráno. Z návštěvy ostrova bych neměl vůbec nic. Na Roatán se jede dvě hodiny, ani jsem nezjišťoval podrobnosti. Ještě poslední zaváhání - neobětovat projížďku vlakem ve prospěch ostrova? Rozhodl jsem se rychle - kvůli jízdě vlakem bylo už tolik zmatků a ztraceného času, že už to stojí za to, dotáhnout do konce. A podobné pobřeží jako na Utile je (podle průvodce) i v blízkých garifunských vesnicích.

Taxikář odjel, jak se dostat z přístavu zpět do civilizace? Cestou jsem si všiml, že jsme poměrně dlouho jeli po hlavní silnici, a přístav je jen asi 2 km stranou. Jak mi potvrdil vrátný v přístavu, hlavní silnice vedla na východ do města Trujillo přes vesnice Corozal a Sambo Creek, které byly nyní mým cílem. Rozhodl jsem se jít pěšky. Nedošel jsem daleko, a svezení mi nabídl řidič pickupu, který už vezl další dva lidi. Vysadil mne na křižovatce u benzinové pumpy, kde také zastavují autobusy.

První autobus, který přijel, byl dálkový do města Olanchito. Ve vesnici Corozal, která je první od La Ceiby, zastavuje na hlavní silnici stranou od obce. Šel jsem pěšky do centra, vesnice je - jako jiné v okolí - chudá, s nezpevněnými silnicemi, lidé se živí hlavně rybolovem. Ptám se na hotel, a někdo mi ukazuje cestu. Jediný (?) místní hotel má pokoje za 150 HNL = 210 Kč. Ještě jednou se ptám, zda je to nejvýhodnější nabídka, a když mi ji majitel potvrzuje, nezbývá než jít dál. Naštěstí v tom okamžiku přijíždí starý autobus do nedalekého Sambo Creek. Nastupuji, objíždíme obě vesnice, Sambo Creek je o poznání chudší. Nedaleko konečné autobusu je hotel. Noc za 100 HNL = 140 Kč je už "v limitu", odkládám batoh a jdu se podívat k moři a do vsi. Navzdory tomu, jak chudě a zanedbaně vypadá vesnice (nezpevněné cesty, občas poházené odpadky), je tu kvalitní infrastruktura - dvě internetové kavárny a řada obchodů. Po pláži jsem došel k restauraci a pozdravil se s místními (byl jsem ze všech nejbělejší - všichni ostatní jsou karibští černoši). Brzy připlula (pro místní obyvatele) další obživa - turisté, vracející se na motorovém člunu z blízkých ostrovů Cayos Cochinos. Tyto ostrůvky, poměrně nepřístupné (kvůli mořským proudům se dá tam i zpět plout jen v určité hodiny a ne každý den) jsou alternativou pro turisty, kteří si chtějí odpočinout od civilizace. Moře bylo ten den tak rozbouřené, že několik lidí mělo velkou práci, aby přitáhli plně naložený člun silnými lany ke břehu.

Po krátkém zaplavání v moři (jen krátkém, protože bylo chladno, přeháňky a velké vlny - totéž se dalo čekat na ostrovech) jsem se vrátil do hotelu a po hodině strávené vybíjením komárů (nevím, kudy tam létali, když v okně byla hustá síť) šel spát.

Úvod Foto Předchozí Následující

Aktualizace: 24.01.2005

© Jan Pešula, 2005