Switch to English

Guatemala - Tikal

07.09.2004

Busem: Poptún - Santa Elena - El Remate - Tikal (prohlídka národního parku) - El Remate
Úvod Foto Příprava a odlet První výlet Cesta vlakem Ferrovías
Templo II na Gran Plaza v rezervaci Tikal Pyramida Templo I  v rezervaci Tikal

Je ráno ve Finca Ixobel, snídám a připravuji se na odchod. Předpokládal jsem, že půjdu pěšky na hlavní silnici na autobus - stejnou cestou jako jsem přišel. Před jídelnou ale potkávám dva Američany, kteří už zavolali taxi a jedou také do Poptún. Jedu s nimi (20 Q = 70 Kč celkem pro tři osoby za tu rychlost stojí) a za chvíli jsme v centru města na prašné silnici. Loučím se s Američany (jedou opačným směrem) a hledám autobus na sever do Flores. Za chvíli přijíždí mikrobus, nastupuji, batoh putuje na střechu. Uvnitř se dávám do hovoru s člověkem z Belize, který se vrací do své země. Asi po 100 km přijíždíme so Santa Elena, průmyslového a obchodního předměstí Flores. Vystupujeme a Belizan mi ukazuje cestu k dalšímu autobusu. V guatemalských městech totiž nebývá jedno centrální autobusové nádraží, ale autobusy stojí podle směrů v různých ulicích. Nacházíme autobus, nasedáme a jedeme - on k (jedinému) hraničnímu přechodu Cd. Melchor Mencos, já vystupuji dřív - v obci El Remate na břehu jezera Petén Itzá. Tady má být podle všech průvodců poslední slušná možnost ubytování před národním parkem Tikal.

Vystupuji a hledám nocleh. Asi šestileté dítě mi ukazuje hotel za 30 Q (105 Kč) na noc. Jenže si z internetu pamatuji, že v obci je ještě jeden, stylový hotel s dlouhým jménem (asi jsem v internetu našel La Casa de Don David - ovšem jak se teď na to dívám, určitě to byl jiný). Chci ho vyzkoušet, a vypadá, že stojím těsně vedle něj. Dítě mi říká, že ten je za 35 Q. Není to až tak velký rozdíl, jdu tam. Skutečně, hotel je velmi stylový - rozkládá se na kopci porostlém stromy, hosté bydlí ve zděných bungalovech bez oken a bez dveří (něco jako ozdobená autobusová čekárna), zděná je i postel, na které leží povlečená matrace. To stojí za to vyzkoušet. Dávám dítěti 1 Q a pohled Prahy, odkládám batoh s většinou věcí do zamčeného skladu a jdu ven, na autobus do národního parku Tikal.

Je něco po 12. hodině. Ze školy vycházejí děti v uniformách (nosí je všichni žáci státních škol), každý drží v ruce mačetu. Mačeta je tu univerzální nástroj - seká se s ní tráva, kukuřice, cukrová třtina, kokosové ořechy, větve, zkrátka cokoli. Asi měli pracovní vyučování. Protože už čekám asi 15 minut a autobus nikde, ptám se prodavačky v obchodě, kdy nějaký pojede. Odpovídá, že nejbližší ve 13:00 k bráně parku. Skutečně asi za půl hodiny přijíždí, je to starý americký školní autobus, tady ho používají hlavně děti a místní lidé. Turista není uvnitř žádný. Když říkám, že chci do Tikal, nejdříve váhají a odpovídají, že tam nejedou. Nakonec mne ale vezmou. Před vjezdem do národního parku je závora, autobus tady končí. Jdu k hlídačům a ptám se, jak dál. Odpovídají - teď je asi 13:45, a pokud si koupíte vstupenku po 15:00 (za 50 Q = 175 Kč), bude vám platit i zítra. Park je ještě asi 10 km, takže bude nejlépe, když tu počkáte - v 15:00 pojede nejbližší autobus. Takže čekám v restauraci, popíjím pomerančovou šťávu, na silnici je naprostý klid. Z nudy se ptám majitele, zda je nějaké spojení do archeologického naleziště Uaxactún - podle mapy je nějakých 20 km na sever od Tikalu po pěšině (nikoliv po silnici) a na první pohled to vypadá, že doprava bude stejně obtížná jako do El Mirador, o kterém mi říkali včera. Okamžitě mne vyvádí z omylu - autobus, který má přijet v 15:00, pokračuje do Uaxactún a končí tam. Zpátky se vrací zítra ráno - a je to jediný autobus, který tam jezdí. Náhle jsem věděl, že jsem udělal pořádnou chybu. Bez zavazadel, ale především bez protimalarického přípravku, který se musí brát každý večer ve stejnou hodinu, nemohu strávit ve Uaxactúnu noc (jinak by to šlo - je tam hotel za Q60 na noc a údajně i snad nějaké levnější). Musím se vrátit - a do Uaxactúnu se nedostanu buď vůbec, nebo jen velmi obtížně. Co se dá dělat. Pojedu do Tikalu, prohlédnu si co se dá (park zavírá v 18:00) a zítra se uvidí.

Autobus přijel podle plánu, kupuji vstupenku a jedu do centra parku (hotel, prodejny suvenýrů, velké parkoviště). K jednotlivým pyramidám vedou dobře značené cesty. Mimo cesty se prakticky nedá vstoupit, všude je hustá džungle. Po parku procházejí policisté z Politur. Nemá smysl popisovat jednotlivé stavby, podívejte se na fotografie, případně ještě lépe na odkazy pod nimi (s jednorázovým fotoaparátem od Codacu se nedají dělat zázraky). Potkávám dva Američany, kteří se tu procházejí s guatemalským známým (průvodcem?). Pokud to byl průvodce, příliš jim neřekl - vypadalo to, že ti Američané vědí víc než on. Na nečekaném místě nás chytl prudký liják, není se kam schovat, jsme mokří na kůži. Naštěstí je teplo. Vylézáme na pyramidu Templo III (přímo po památce se lézt nesmí, ale všude jsou vybudovaná dřevěná schodiště) a sledujeme krajinu - hustý les s vyčnívajícími vrcholky pyramid. V dálce pozorujeme opice skákající po stromech, občas se dá zahlédnout i papoušek, doléhá k nám spousta zvířecích zvuků. Američané zůstávají (jsou ubytovaní přímo v národním parku), já se už dívám po hodinách, protože v 18:00 park zavírá a nemusel bych se dostat zpátky. Asi v 18:10 jsem na parkovišti, kde právě odjíždí poslední mikrobus. Mávám na něj, zastavuje a mohu jet. Do El Remate přijíždíme v naprosté tmě. Nastává problém - zapomněl jsem, jak se jmenuje můj hotel. Vesnice je dlouhá a není téměř vidět na krok. Pomalu jdu dopředu, dávám přitom pozor na psy a neosvětlené cyklisty. Konečně vidím známou cestu do kopce. Vybírám z batohu přípravek proti malárii, jdu na večeři a pro dnešek končím.

Úvod Foto Předchozí Následující

Aktualizace: 03.10.2004

© Jan Pešula, 2004