Switch to English

Guatemala - Nákladním vlakem do Puerto Barrios

04.09.2004

Vlakem RDC: Zacapa - Quiriguá - Bananera - Puerto Barrios; lodí Puerto Barrios - Livingston
Úvod Foto Příprava a odlet První výlet Cesta vlakem I Ferrovías
Kontrola trati u obce Cristina Push car

(Pokračování ze včerejška.) Probouzím se asi v pět ráno. Stojíme na stanici Quiriguá, před chvílí jsme se křižovali s protijedoucím vlakem. Jsem rád, že jsem nezaspal, protože Quiriguá byla kdysi uzlovou stanicí - z naší trati tu odbočovala jižním směrem alternativní trasa na východ do stanice Bananera (oblast můžete sledovat na mapě). Dnes tam stojí odstavené vozy a strojvedoucí říká, že trať už neexistuje. Neuvádí se ani na oficiální železniční mapě. Za chvíli vyjíždíme, naši cestu kříží široká prašná cesta ke známému archeologickému nalezišti. To je ale daleko a za stromy, nevidíme z něj nic (dostanu se sem až příští rok). Krajina je úplně jiná než včera, kolem nás se rozkládají široké louky a plantáže - kukuřice, cukrová třtina a banány. Občas míjíme menší město nebo zemědělskou usedlost. Stav trati je různý, někde jedeme slušnou rychlostí, jinde se houpeme ze strany na stranu. Na jednom místě zastavujeme - strojvedoucí a vlakvedoucí jdou zkontrolovat stav zlomené kolejnice. Vypadá to, že závada není velká a pokračujeme. Několikrát vidíme v dálce před sebou vesničany, kteří přepravují své zboží pomocí podomácky vyrobených kolejových vozítek - push cars. Je to oblíbený dopravní prostředek a poměrně bezpečný, protože vlaky jezdí pomalu a vesničané mají dost času uvolnit trať.

Přijíždíme na velkou tržnici do města Bananera. Znovu se opakuje zážitel z La Ermitia - trhovec si rozložil zboží přímo na kolejích. Za stálého houkání projíždíme. Na východním předměstí (Morales) krátce zastavujeme. Ve stanici Entre Ríos hledám stopy někdejší odbočky k farmě Finca Chinoq, ale nic nenacházím. Strojvedoucí ukazuje na prašnou cestu a říká, že tudy to vedlo. Takto asi dopadly všechny tratě v okolí, kromě té naší.

Puerto Barrios se blíží, vracím se k batohu a hledám telefonní čísla, která mi dali kolegové před odjezdem. Náhle se vlak zakymácí na poškozené trati, ztrácím rovnováhu a padám i s fotoaparátem v ruce na zem. Vstávám, zkouším foťák - a vidím, že s ním už na tomto výletu další fotky neudělám. Nepříjemná nehoda. Nedá se nic dělat, jedeme dál. Projíždíme posledním tunelem, spící netopýři před námi vyletují ven. Za chvíli se objevuje výhybka a strojvůdce upozorňuje, že tady vlevo odbočuje trať do druhého přístavu Puerto Santo Tomás (asi 2 km). Vlaky tam jezdí jen v pracovní dny. Kolem 13:00 jsme v Puerto Barrios. Nádražní budova tu není, jen menší kolejiště s odbočkami do dvou skladových areálů (jeden přímo, jeden úvratí). Loučím se s posádkou, vlak už od této chvíle v Guatemale neuvidím. Jsem velmi rád, že mi Ferrovias Guatemala umožnila tak krásné zážitky.

Vycházím z nádraží na hlavní silnici a hledám přístav, abych se dostal do turistického letoviska Lívingston. Při cestě stojí starý autobus. Ptám se, jestli jede do přístavu, a když řidič potvrzuje že ano, kupuji jízdenku (1.25 Q = 4.50 Kč) a nastupuji. Za chvíli se rozjíždíme, ale připadá mi, že jedeme nějakým divným směrem. Ptám se ještě jednou - a lidé říkají, že do přístavu sice ano, ale do jiného. Nezbývá než vystoupit a jít pěšky zpátky. Po třech dotazech se mi daří najít správný přístav. Zapisuji se na seznam a čekám, až se sejde 15 zájemců - minimální počet pro vyplutí lodi. Asi za 20 minut vyplouváme. Jízda do Livingstonu podél dlouhého pobřeží trvala asi 45 minut a stála 25 Q (88 Kč). Trávit víc času v Puerto Barrios by nemělo smysl - podobně jako ve většině guatemalských měst, ani tady není příliš k vidění.

Livingston je příjemné letovisko na pobřeží Honduraského zálivu. Dostat se tam dá jen lodí z Puerto Barrios nebo Rio Dulce (uvidíme za dva dny), silnice tam nevedou. Město je typické tím, že zde žije velké procento karibských černochů Garifuna, údajně původem z Brazílie. V Belize nebo na Jamajce tvoří tito obyvatelé většinu. Lívingston je proto považován za svého druhu "karibský ostrov" v rámci Guatemaly.

Vystupuji z lodě a chci začít hledat hotel. Hned v přístavu si mne všímá jeden z místních a nabízí, že mne zavede do hotelu s cenou 40 Q (140 Kč) za noc. Cena mi připadá dobrá, souhlasím a jdu s ním. V hotelu má ovšem recepční jiný názor - 40 Q už neplatí, platí se 50 Q. Obracím se na "průvodce" - toto jsme si nedohodli, jdu jinam. Zastavuje mne na odchodu - pokud nemáš moc peněz, vím o hotelu hned vedle za 21 Q (74 Kč). Souhlasím, a jsem překvapený, že za tuhle cenu mám vlastní pokoj s elektrickou zásuvkou a hustou sítí proti komárům. Klimatizace tu není, ale to mi nevadí, protože ji stejně nemám rád (je nezdravá). Dávám průvodci 5 Q (18 Kč) spropitného a jdu vybalit věci. Sprchy jsou společné pro celý hotel, voda je spíš studená, ale co by člověk chtěl za takovou cenu. Jdu do města, je to typické letovisko s množstvím obchodů a restaurací. Rozhoduji se, zda zítra odjedu, nebo zůstanu ještě jeden den - v okolí jsou podle mapy různé zajímavosti. V přístavu se dovídám, že výlet lodí k Siete Altares, nedaleké přírodní zajímavosti, by vyšel na 90 Q (315 Kč). Přemýšlím o tom, zdá se mi to moc. Na ulici potkávám turistku ze Švýcarska. Říká, že se ze Siete Altares právě vrátila, je to asi 5 km jedním směrem po pláži, byla tam pěšky. To rozhodlo, zítra to musím zkusit také! Stmívá se, jdu se Švýcarkou k jejímu hotelu na pláži a vracím se do města. Cestou zpět na mne vyběhnou dva psi. Po ruce není žádný kámen, naštěstí mi pomohli nějací Guatemalci a psy zahnali. Znovu by se mi sem už jít nechtělo. Co ale v tom případě dělat? Rozhodne se zítra.

Úvod Foto Předchozí Následující

Aktualizace: 25.01.2005

© Jan Pešula, 2004-2005