Switch to English

Guatemala - Nákladním vlakem do El Rancho

03.09.2004

Vlakem RDC: Guatemala City - Sanarate - El Rancho - Zacapa.
Úvod Foto Příprava a odlet První výlet Cesta vlakem II Ferrovías
Vlak z El Rancho do Guatemaly v Sanarate Železniční most nad El Rancho

Začíná první den dovolené a zároveň nejzajímavější část celého pobytu. Před několika dny mi oznámil pan Giron, provozní ředitel Ferrovias Guatemala, že v pátek 3. září ve 12:00 mohu odjet nákladním vlakem z Guatemala City do Puerto Barrios. A protože tyto stránky budou číst železniční příznivci, napíšu nejdříve několik slov o guatemalských železnicích obecně. Pokud vás železnice nezajímají a raději byste chtěli tip na rychlé a pohodlné spojení na východ, podívejte se na stránky autobusů Litegua.

Železnice v Guatemale mají 120 let. První trať - z Guatemala City do Puerto San José u Tichého oceánu - byla otevřena roku 1884. První vlak na atlantské pobřeží do Puerto Barrios vyjel roku 1908. Významným akcionářem a přepravcem na této východní trase byla společnost United Fruit (dnes Chiquita), pěstitel banánů. Podařilo se jim vytvořit síť úzkorozchodných železnic (914 mm), která pod jménem IRCA (International Rail of Central America) ovládla železniční dopravu Guatemaly a Salvadoru. IRCA prosperovala zhruba do padesátých let, ovšem často jako monopol na úkor veřejných zájmů. United Fruit jako hlavní akcionář využívala nedostatečné konkurence a účtovala ostatním přepravcům vysoké ceny, jimiž hradila ztráty z vlastní přepravy banánů. V padesátých letech se toto chování obrátilo proti nim. Minoritní akcionáři žalovali United Fruit o vytunelované zisky, protimonopolní úřad žádal prodej dráhy, vláda bojovala proti monopolu výstavbou hlavní silnice a železniční odbory odmítly z obav o pracovní místa jezdit s moderními dieselovými lokomotivami. Finanční situace IRCA se postupně zhoršovala, firma byla stále ve ztrátě, udržovaná jen vládními úvěry. V roce 1968 byla předlužená společnost znárodněna a přejmenována na FEGUA. Ztrátové hospodaření ovšem pokračovalo. V roce 1994 byla zastavena osobní doprava a roku 1996 i nákladní. Majetku železnice se ihned chopili zloději, vandalové a squatteři.

Mezitím ale došlo k nečekanému obratu. Příležitosti si všimla americká společnost Railroad Development Corporation (RDC). Jde o malou dynamickou firmu, jejímž cílem je s minimálními náklady obnovovat a provozovat železniční dopravu v rozvojových zemích. V současnosti vlastní železnice v sedmi státech (USA, Argentina, Guatemala, Peru, Malawi, Mozambik, Estonsko). Jejich obchodní politika je obezřetná a promyšlená - najít si místního partnera, neutrácet zbytečně peníze (když stačí tradiční technologie, není třeba investovat do nových), začít v malém měřítku a postupně se rozvíjet. V Guatemale se setkali s několika těžkostmi. Nejdříve museli vystěhovat ilegální squattery, kteří si postavili chatrče přímo na kolejích. Pak tradičními prostředky (krumpáč, lopata, dřevěné pražce) opravit nejzanedbanější úseky na trati. A když byli téměř hotovi, přišel na podzim 1998 uragán Mitch. Nezbylo než některá místa (například most u stanice Zacapa) vybudovat od začátku. Ovšem vše se nakonec podařilo a 15.04.1999 vyjel první nákladní vlak - nejdříve do cementárny El Chile a později až k Atlantskému oceánu, do Puerto Barrios a Puerto Santo Tomás.

Oficiálně se uvádí, že na území Guatemaly je 497 mil (= 800 km; ačkoliv obecně Guatemala používá metrický systém, železnice jako "americký import" měří vzdálenosti i rychlost v mílích) tratí, z toho 200 mil (322 km) provozovaných. Zbytek se možná podaří zprovoznit v příštích letech, pokud bude poptávka na dopravu do Mexika nebo k Tichému oceánu, případně do Salvadoru. Jistého ovšem není nic a neprovozované tratě jsou dnes zcela jistě nesjízdné. Žádné jiné železnice ani tramvaje v Guatemale neexistují. Nepodařilo se mi zjistit, odkud se vzala informace o cca 16.000 km železnic, která se vyskytuje např. v Malé československé encyklopedii i v jiných publikacích. Dráhy jsou úzkorozchodné. Pokud vás zajímá víc, rozhodně se podívejte na rozsáhlou sbírku odkazů a fotografií na oficiálních stránkách Ferrovias Guatemala, z nichž jsem čerpal podklady.

Ale teď k mému výletu. Hlavní nádraží v Guatemala City, které se nyní používá jen pro nákladní dopravu, leží v samém centru, v zoně 1. Protože jezdit po městě MHD se příliš nedoporučuje, a ani jsem přesně nevěděl, kde to nádraží leží, požádal jsem kolegy z práce, jestli by mne tam nevzali autem. Vyhověli mi, ale předem se dohodli, že mne tam vezme ten, kdo má to auto nejstarší a nejopotřebovanější. Pokud by tam totiž zaparkovali nové, už by se s ním nemuseli setkat. Projížďka ulicemi centra byla zážitek - jeli jsme kolem obrovské tržnice lemované odpadky, kolem neudržovaných měšťanských domů a nakonec dorazili na náměstíčko s hlavním vlakovým i autobusovým nádražím. Pan Giron nás přivítal (projížděčů tu už měl víc), ukázal nám několik parních a dieselových lokomotiv - a pak už nezbývalo než počkat na příjezd vlaku. Co jsem totiž nevěděl, z tratě k Pacifiku se provozují asi 3 kilometry na překladiště kontejnerů, a odtamtud měl přijet vlak, se kterým jsem měl jet.

Vlak přijel asi za patnáct minut, rozloučil jsem se s kolegy, nastoupil na lokomotivu a jeli jsme. Posádku tvořili dva železničáři - strojvedoucí (řídí vlak) a vlakvedoucí (komunikuje s dispečerem). Hlavní nádraží v Guatemala City (198 mil od Puerto Barrios) je netradičně řešené - vlak jedoucí směrem k Atlantiku musí vycouvat, přehodit výhybku a pokračovat vpravo vedle nádraží. Na výjezdu ze stanice jsou zavřená vrata, zastavujeme, pověřený zaměstnanec zkontroluje, že máme povolení k odjezdu a otevírá nám. Ihned chápu proč takováto opatření - hned na druhé straně je chudinská čtvrť, odpadky se povalují všude a žádný rozumný podnikatel by nenechal svůj majetek napospas.

Jedeme ulicemi města, podél nízkých domků. Všechny přejezdy jsou nechráněné, viditelnost do postranních ulic je nejvýš tři metry. Jedeme pomalu, téměř nepřetržitě troubíme. Lidé v okolních domech už asi dávno ohluchli. Naštěstí to funguje, auta i autobusy zastavují, k žádné nebezpečné situaci nedošlo. Jedna chudinská čtvrť střídá druhou. Raději ani nefotím, lidé to nemají rádi a jedeme tak pomalu, že by někdo mohl dělat problémy. Na rampě opuštěného skladu skupina teenagerů "něco" vaří v hrnci nad ohněm, hned vedle školy ohrazené vysokým plotem. Jízda pokračuje, na předměstí La Ermitia mi připadá, že v dálce před námi na kolejích něco stojí. Přibližujeme se - a je vidět trhovec, který otevřel svůj obchod přímo na trati a teď rychle skládá zboží stranou a rozebírá stánek. Jedeme pomalu, všechno stihl. Stále troubíme. Město končí a otevírají se nádherné výhledy na krajinu. Přejíždíme přes vysoký most nad řekou Las Vacas a vjíždíme do krajiny zářezů, mostů a tunelů. Trať tady má největší sklon a je zde nejhezčí krajina z celé trasy. Ne nadarmo sem každoročně jezdí turistické zájezdy. Strojvedoucí mi cestou říká, že průměrná rychlost je 10 mil za hodinu (16 km/h) a nejvyšší povolená je 15 mil za hodinu (24 km/h). Cestou míjíme řadu výhyben, na některých se dá na vedlejší kolej vjet jen z jedné strany, některé viditelně nesjízdné. Jednu takovou během naší jízdy dávali do pořádku. Projíždíme několika menšími městy a kolem řady zemědělských usedlostí na samotě. Na jednom místě na nás mávají vesničané. Zastavujeme, a strojvedoucí se domlouvá s jedním z nich. Ukázalo se, že potřebují s dítětem do města k lékaři. Nastupují na prázdný plošinový vůz a jedeme dál.

Přijíždíme do stanice Sanarate (158 mil), kde nás čeká křižování s protijedoucím nákladním vlakem. Řízení dopravy je jednoduché - nejsou žádná návěstidla, používá se americký systém TWC (Track Warrant Control - upravená D3-ka). Víc se dovíte na zvláštní straně.

Za Sanarate pokračuje horatý terén s tropickou vegetací. Kolem 18. hodiny přijíždíme do El Rancho (136 mil), rozsáhlé stanice na úpatí hor. Největší klesání je za námi, dál až k moři to bude po rovině. Na nádraží slouží příslušník ochranky se samopalem přes rameno. Všímá si, že jsem na lokomotivě, a dává najevo svou nelibost. Strojvůdce mu ukazuje nějaké doklady a říká, že to mám povoleno. To ho uklidnilo. Obracíme se na trianglu. El Rancho je pro mne přestupní stanice, lokomotiva, kterou jsem přijel, se i s posádkou vrací s jiným vlakem do Guatemaly. Je to z důvodu, že ostré oblouky v hornaté části nedovolují průjezd větších lokomotiv, používaných na rovinatém zbytku trati. Vystupuji, čekám na nástupišti a jdu si něco koupit do blízkého obchodu.

Protijedoucí vlak přijel asi za hodinu, kolem 20:00 odjíždíme dál na východ. Je naprostá tma, vidět jsou jen siluety hor v dálce a pak trať před námi. Fotografovat se nedá. Na obloze srší blesky, ale neprší. Naštěstí ani nelétají komáři (už jsme dost nízko, malárie by mohla být problém). Před každým přejezdem strojvůdce jako výstrahu střídavě rozsvěcí a zháší dálkové světlo, občas i zatroubí, ale s ohledem na blízké obyvatele ne tolik jako přes den. Ačkoliv už není moc vidět, chci ještě zůstat vzhůru, abych viděl uspořádání ve stanici Zacapa. Tady totiž kdysi odbočovala trať na jih do Salvadoru. Krátce před půlnocí se dočkám, je vidět nový červený most (obnovený po uragánu Mitch - viz fotogalerii RDC ) a triangl (přímá jízda Salvador - Zacapa - Puerto Barrios, Guatemala City - Zacapa - Puerto Barrios nebo Guatemala City - Salvador mimo Zacapu). Pochopitelně směrem na Salvador se už nejezdí, ale nejsem schopen říci, jak daleko jsou sjízdné koleje. Zacapa (103 mil) je další významná stanice na trati, střídá se tu posádka (lokomotiva zůstává). Chvíli po odjezdu je jasné, že už nic zajímavého neuvidím, a tak se ptám vlakvedoucího, jestli by se tu někde dalo spát. Rozkládá mi kus lepenky, na který si mohu lehnout. Nikdy bych nevěřil, že to může být tak měkké a pohodlné. Usínám téměř okamžitě.

Pokračování následující den.

Úvod Foto Předchozí Následující

Aktualizace: 14.11.2004

© Jan Pešula, 2004