Switch to English

Guatemala - Výlet k jezeru Atitlán

29.08.2004

Autem: Guatemala City - Panajachel, lodí Panajachel - Santa Catarina Palopó - Santiago Atitlán - Panajachel, zpět Guatemala
Úvod Foto Příprava a odlet První výlet Cesta vlakem Ferrovías
Jezero Atitlán v obci Panajachel Kostel v Santa Catarina Palopó

O Atitlánu se někdy říká, že je to nejkrásnější jezero na světě. Když mi přátelé navrhli, že se tam společně podíváme, neváhal jsem ani chvíli.

Jezero je poměrně daleko od Guatemala City. Nejsnazší přístup je z města Panajachel. Vyjeli jsme po Meziamerické dálnici CA1 (Inter-American Highway, nedostavěná hlavní silnice, která měla původně propojit Severní a Jižní Ameriku) směrem na severozápad. CA1 nevypadá jako hlavní dopravní tepna, spíš jako obyčejná silnice 1. třídy bez dělicích čar. Cestou předjíždíme historické americké školní autobusy, které tu pod jménem "chicken bus" zajišťují veřejnou dopravu. Zajímavostí je způsob označování překážek na silnici - pokud například řidič porouchaného kamionu chce varovat přijíždějící auta, položí napříč silnice větve (podobně jako v Arménii, kde se pokládají kameny). Výstražný trojúhelník nikdo nepoužívá, protože by ho stejně někdo rychle ukradl. (I když - jak poznamenal jeden známý - proč ho krást, když ho při prvním použití ukradne někdo další?)

Panajachel je město, které žije turistickým ruchem - je tu několik hotelů, spousta restaurací a ještě víc trhovců. Nás ovšem zajímala nabídka lodních zájezdů. Vedle oficiálních turistických lodí, které jezdí podle jízdního řádu, tu fungují i soukromníci, se kterými je možné se dohodnout na individuálním programu. Pokud se sejde větší skupina, jako jsme byli my, dá se většinou vyjednat i nižší cena. Guatemalský kolega se s jedním takovým dohodl, nasedli jsme a vypluli.

První zastávka byla v sousední vesnici - Santa Catarina Palopó. Dá se sem dostat jen lodí nebo po okresní silnici, takže je tu minimum turistů. Zastavili jsme se na oběd v hotelové restauraci a prošli kolem skupinky indiánských žen, prodávajících barevné látky. Ruční tkaní je tradičním řemeslem indiánů a oblast kolem jezera Atitlán je místem, kde se údajně dají koupit nejvýhodněji. Jak mi řekli guatemalští kolegové, tato tradice vznikla až po příchodu Španělů - aby indiánští otroci neutíkali z jedné vesnice do druhé, přikázali jim, že musí nosit barevné oblečení (v každé obci jinou barvu). Indiáni si rychle zvykli a tradice trvá, látky z každé obce (například Panajachel, San Juan la Laguna nebo Santa Catarina Palopó) mají svůj specifický vzhled.

Ještě k původním obyvatelům - v Guatemale je jich asi 60 % (dalších 30 % je míšenců, zbylých 10 % obyvatel má pouze evropský původ). V naprosté většině jsou negramotní a rozumějí jen řemeslům (a samozřejmě penězům). Školství je bohužel na nízké úrovni - státní školy mají špatné učitele, řada rodičů je navíc raději, když děti pomáhají doma. Lépe situované rodiny, které si to mohou dovolit, posílají své děti do soukromých škol (které jsou ovšem drahé - desítky až stovky dolarů měsíčně). Výsledkem toho je, že guatemalská společnost je pevně rozdělena na bohaté, kteří se drží nahoře, a chudé, kteří kvůli nedostatku vzdělání nemohou ani v další generaci postoupit výš. V posledních letech je ale vidět pohyb k lepšímu - po skončení občanské války roku 1996 roste hospodářství, přicházejí zahraniční investoři (hlavně korejští) a především, původní obyvatelé se už nemusí obávat násilí ze strany partyzánů nebo vojska. Osm let je na hlubší změny ve společnosti příliš krátká doba.

Pokračujeme po jezeře do nejvzdálenější obce - Santiago Atitlán. Podobně jako Panajachel, i toto je známé turistické středisko (hlavně proto, že sem na rozdíl od Santa Catariny zajíždějí pravidelné lodní spoje). Vítá nás dav trhovců a stánkařů, dlouho se tu proto nezdržujeme a vracíme se po nádherném jezeře zpátky do Panajachel. Tady neodolám a kupuji několik suvenýrů - barevný ubrus, modrou pruhovanou košili a několik ozdobných propisek - prakticky jediné dárky, které jsem z Guatemaly přivezl. Večer se vracíme zpátky do Guatemala City.

Úvod Foto Předchozí Následující

Aktualizace: 02.10.2004

© Jan Pešula, 2004