Arménie a Náhorní Karabach 2003

13.09. - 25.09.2006

Klášter Noravank Horská cesta (Boloraberd)

Od naší návštěvy Arménie už uplynuly dlouhé tři roky. Jako cíl jsme si ji vybrali náhodou - s kolegou jsme se na akci Mazury 2003 domlouvali, kam se ještě podívat, a v Arménii ani jeden z nás nebyl. V našem rozhodování sehrála roli i nabídka ČSA, které v té době inzerovaly výhodné přímé letenky Praha - Jerevan. Nakonec jsme s nimi neletěli (Aeroflot nabídl levnější a časově výhodnější spojení s přestupem v Moskvě), ale jinak jsme dodrželi původní plán. A rozhodně jsme nelitovali.

Arménie je výjimečná země. Jednou větou by se dala popsat jako osobitý ostrov uprostřed velkých cizích kultur. Arménie byla první zemí na světě, která oficiálně přijala křesťanství (roku 301). Arménská apoštolská církev, ke které se hlásí většina Arménů, je jedním z nejstarších náboženských společenství na světě - a přitom je mezi jinými národy téměř neznámá. I arménština s vlastním písmem tvoří zvláštní větev indoevropských jazyků. Časné přijetí křesťanství, společně s izolovaností státu a příznivým klimatem umožnilo, že zde nyní můžeme obdivovat tisícileté kostely a kláštery. Na druhou stranu, vztahy s kulturně odlišnými sousedy nebyly vždy přátelské. Nejznámějším příkladem byly události roku 1915, kdy Turci - s cílem násilně vystěhovat Armény z oblasti jezera Van - vyvolali genocidu, při níž přišlo o život přes milión lidí. Vzpomínky jsou v Arménii dodnes živé. Snaha, aby se podobné události už nikdy neopakovaly, vedla - podobně jako v Izraeli - k ostré reakci Arménů na (skutečné či domnělé) snahy Azerbajdžánců o odnárodnění tradičně arménského Karabachu. Výsledkem byla válka spojená se zločiny, vítězství Arménů, statisíce azerbajdžánských uprchlíků, bída a uzavřené hranice. V době naší návštěvy neměli Arméni pro své sousedy vlídného slova. A při pohledu na vypálený Agdam je jasné, že jakékoli usmíření bude vyžadovat dlouhý čas a mnoho peněz od mezinárodního společenství. Pokud ovšem bude na obou stranách vůle.

Ale vraťme se do 21. století. Válka skončila příměřím roku 1994 a od té doby je Arménie i Karabach v klidu. Dokonce se dá říci, že je tu bezpečněji než jinde - uzavřené hranice zločincům nesvědčí a uniformovaná i tajná policie bedlivě sleduje všechno podezřelé (jak jsme se i my osobně dvakrát přesvědčili). Veřejná doprava (soukromé autobusy) funguje a není problém se kamkoli dostat. Lidé jsou příjemní a pomohou, když je potřeba. A unikátních památek - hlavně kostelů a klášterů z počátků druhého tisíciletí - je tolik, že během desetidenní dovolené jsme viděli jen ty nejznámější.

Pokud se sem také chcete podívat, přečtěte si cestopis Jindřicha Šaršona (byl tam rok před námi) a především si stáhněte co nejvíc informací z Rediscovering Armenia (anglicky), velmi podrobného průvodce od diplomata z amerického velvyslanectví, R. Kojijana. Další informace najdete např. v Armeniapedii a informacích amerického ministerstva zahraničí.

Na následujících fotografiích si můžete udělat představu, co se dá v Arménii vidět během desetidenní dovolené. Pokud budete mít příležitost se sem podívat, přivezete si zážitky na mnoho let.

Reportáž je malým poděkováním všem obyvatelům Arménie a Náhorního Karabachu, kteří nám během dovolené pomáhali. Přejme jim i jejich sousedům do dalších let mír, demokracii a prosperitu - hodnoty, které jsou pro nás samozřejmé, ale na Kavkaze bohužel stále vzácné.

Foto Hlavní strana

Aktualizace: 08.08.2006

© Jan Pešula, 2006